Moje cesta

Moje cesta s………

Před více než čtyřmi lety jsem se měla to štěstí, že jsem se seznámila s Drahuškou a Petrem. Hned mi došlo, že jejich škola je to co jsem hledala. Tenkrát jsem ještě nevěděla jak moc mi tito dva lidé změní život. V prvním ročníku jsem hltala každý jejich pohyb a všechna jejich slova. Byli pro mě Bohy. Těšila jsem se na každé setkání, a nemohla se ho dočkat. Děsila jsem se prázdnin, že je dva měsíce neuvidím! Velice šťastná jsem byla, že dělají i prázdninové semináře. A tak jsem ani tam nemohla chybět. A zase jsem se dověděla spoustu zajímavých věcí. A Bozi rostli a rostli…. V mých očích nebylo nic co by nedokázali, s čím by si nevěděli rady. Jenže také jsem měla pocit, že to dělají nějak málo pro ostatní. Vždyť oni hned mají člověka přečteného a vše o něm vědí. Tak proč mu prostě nepomohou? Proč stále čekají na to až k nim někdo přijde a řekne si o pomoc? Čas plynul a já jsem zdárně ukončila první ročník. A naprosto bez pochybností nastoupil do druhého. A věci s opravdu měnily. Nevím proč ani kdy se to stalo, ale najednou už Drahuška a Petr nebyli Bohy v nadlidské velikosti, ale jen polobohy. Začínali se pomalu stávat lidmi. Já jsem pomalu přestávala být závislá na pravidelném setkávání s nimi. Pak jsem objevila, že kromě školy dělají ještě kurzy konstelací. Konstelace mě naprosto pohltily a nadchly. Začala jsem se učit i je. Bylo to zajímavé, ale i náročné. Jezdit do školy, a ještě na kurzy. A samozřejmě i na různé víkendové kurzy a setkání. Dnes si uvědomuji, že i moje rodina prokázala velkou dávku tolerance a statečnosti. Druhý ročník se najedou, aniž bych to skoro zaznamenala, přehoupl do třetího, a já studovala dál. Někdy v polovině třetího ročníku mi jsem zjistila zajímavou věc. Začali mě vyučovat lidé! Nevím kdy ani jak se to stalo, ale najednou do školy za námi jezdila jen Drahuška a Petr Astor. Když jsem na to přišla přemýšlela jsem co se změnilo, v čem se oni tak změnili, co udělali, jak to udělali? Úspěšně jsem dodělala kurz konstelací i školu, a pak někdy mi to vše došlo. Oni nic neudělali jinak, ani se nezměnili. Změnila jsem se já! Změnil se můj pohled na ně a i na svět. Tenkrát mi i došlo, proč nepomáhají všem na počkání,i když by to dokázali. Došlo mi, že jen já sama si mohu pomoci od všech starostí a problému, jen je potřeba chtít. Chtít a snažit se, hledat rady a cesty, a hlavně něco dělat. Nevinit ze svých potíží jiné! Kdo nic nedělá nic neztratí, ale také nic nezíská. Já jsem možná šla do rizika a začala naslouchat radám cizích lidí, ale oni mě do ničeho nenutily a vždy všechna rozhodnutí nechali na mě. Dnes jsem ráda, že už nejsou Bohy, ale lidmi. Lidmi kterých si vážím, kteří si na nic nehrají, i když by mohli, a o kterých vím, že mi pomohou pokud to budu potřebovat a o pomoc si řeknu. Naučili mě jak si vážit života a i spoustu praktických věcí pro všední den. To, že umím tyto zkušenosti využít i pro pomoc ostatním lidem, beru jako super bonus navíc. Všem kteří přemýšlejí a váhají jestli začít chodit do jejich školy, nebo jestli jsou ti praví na to aby jim pomohli, říkám ANO, ANO, ANO…. Jsou to ti praví škola je to pravé pro vás. Nebojte se a jděte do toho. Když nic jiného poznáte nové lidi a získáte nové zkušenosti.

Drahuško a Petře, jsem ráda, že jsem Vás potkala. Děkuji Lenka M